Generál a prezident Ludvík Svoboda – poctivý a rázný voják, který nenapomáhal zlu. Nebo to bylo jinak?

V roce 1915 narukoval Ludvík Svoboda do války jako devatenáctiletý. Padl do ruského zajettí a vstoupil do československých legií. Po bolševické revoluci uvízl na ruském území. Domů putoval přes Ameriku a Japonsko. Do své kroměřížské posádky doputoval teprve v roce 1920. Chvíli pracoval na rodném statku, záhy se však vrátil do armády, byl převelen do Užhorodu. Po mnihovské zradě přešel do Polska, kde chtěl vytvořit jednotku, která by bojovala proti Němcům. Čechoslováci se však ocitli v sovětské internaci. Jejich další osud by nejistý... V roce 41 začal v Buzuluku stavět československou jednotku, která měla bojovat po bokou Sovětské armády, zažil – později už s celým sborem – peklo v Dukelském průsmyku. Záhy se dozví o krutém osudu své rodiny – Svobodovi ilegálně ukrývali československé partyzány. Popraven byl i jeho syn, přežila jen manželka Irena a dcera Zoe. Po válce by si měl Svoboda užívat nového postavení – ministra obrany. Jeho kariéra však nepotrvá dlouho, i on upadl v komunistickou nemilost... Zvrat pak nastává až v roce 1968, kdy se stává prezidentem. Po dlouhodobé nemoci umírá v roce 1975.