Po vraždě prarodičů (to mu bylo 15 let) se dostal do psychiatrické léčebny, kde se seznámil jinými vrahy a násilníky. Ti spolu sdíleli své zkušenosti, a tak začal Edmund považovat násilné chování za běžné. Během svého pobytu se Kemper začal přátelit s lékaři, a naučil se, jak projít psychotesty a působit na své okolí jako zdravý jedinec. Šlo mu to tak dobře, že jednoho dne psychotesty obelstil a byl propuštěn na svobodu. Nejprve se snažil vést normální život. Přál si být policistou, ale kvůli jeho obří výšce (přes 2 metry) jej do policejního sboru nevzali. Nadále se však s policisty stýkal, přátelil, řešil s nimi nad pivem v baru zločiny a byl považován za přátelského a neškodného. V té době žil s násilnickou matkou, která ho neustále ponižovala a nadávala mu. Neustále mu vkládala do hlavy myšlenku, že ho žádná žena nebude nikdy milovat. S matkou se často hádal... jeho zlost rostla a přál si ji na někom vybít.

Matka pracovala jako administrativní pracovnice na Kalifornské univerzitě. Díky její pracovní pozici měl Ed možnost volně se pohybovat po kampusu... A tak se zaměřil na mladé studentky. Mezi lety 1972 a 1973 brutálním způsobem zavraždil 6 stopujících studentek, které posmrtně zneužil. V závěru zavraždil svou vlastní matku a její kamarádku.

Bál se, že jej policie brzy chytí, a tak se dal na útěk. Po dlouhé, osmnáctihodinové, jízdě si uvědomil, že se žádný hon nekoná. Kemper, zklamaný tím, že je pro policii nezajímavý, se nakonec ke všem vraždám přiznal. Dodnes si odpykává doživotní trest.