Devadesátkové historky o klientech, kteří oslovovali architekty s požadavkem, že chtějí „takovejhle barák“, a ukazovali přitom v lepším případě na vilu Tugendhat, v horším na zámek Neuschwanstein, zná Ondřej Chybík jen z vyprávění. Sám se ve svém ateliéru, který založil v roce 2010 s Michalem Krištofem, nesetkal ani s poptávkou po zlatých klikách. „Naštěstí, nebo bohužel,“ vtipkuje. K optimismu má důvod. Za poslední rok projel republiku křížem krážem a coby editor ročenky české architektury navštívil inkognito desítky realizací svých kolegů. Co viděl, ho utvrdilo v tom, že u nás vznikají „kvalitní veřejné stavby, mnohdy malého měřítka, ale s velkým dopadem na celou lokalitu a místní komunitu.  Celospolečenský význam věří, že bude mít Vltavská filharmonie.