IVAN MEŠTROVIĆ | SOCHAŘ A SVĚTOOBČAN

Chorvatský sochař Ivan Meštrović (1883, Chorvatsko – 1962, Indiana, USA) zanechal svým komplexním dílem a tvůrčí dráhou nesmazatelnou stopu na mezinárodní umělecké scéně. Spolu s pevným ukotvením v antické a středomořské tradici si zároveň osvojil dominantní prvky archaičnosti, Vídeňské secese, symbolismu, impresionismu, art deca, neoklasicismu a pozdního realismu, jimž pokaždé dokázal vtisknout vlastní nezaměnitelnou pečeť.

Během šesti desetiletí jeho kariéry nacházely námětové okruhy, které jej zajímaly především – zahrnující řadu náboženských motivů, figurálních studií, portrétů a monumentálních soch – významné potvrzení na výstavách pořádaných doma i v zahraničí. Meštrović často využíval svého mezinárodního věhlasu a popularity k tomu, aby široké veřejnosti představil své umělecké i politické ideály, jež – v souladu s jeho životní zkušeností – podléhaly změnám. Například Meštrovićovo přátelství s rodinou Masaryků mu poskytlo příležitost vyjádřit své rozčarování nad poměry v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Království Jugoslávie, na jehož vzniku se sám podílel a které svým dílem reprezentoval.

Meštrović si vytvořil mimořádně rozsáhlou síť kontaktů, mezi něž patřili i mnozí českoslovenští umělci a politici. Názorově a účastí v protirakouském zahraničním odboji za 1. světové války byl spřízněn s Tomášem Garriguem Masarykem. Blízké přátelství navázal se sochařem Bohumilem Kafkou (1878–1942). Oba sochaři si mezi léty 1907–1909 pravidelně dopisovali. Meštrović současně v roce 1908 Kafku portrétoval. Jejich vztah byl oboustranně přínosný; díky němu se mimo jiné Meštrović stal členem České akademie věd a umění a zasloužil se o to, aby se komise pro zřízení Žižkova pomníku na Vítkově nakonec rozhodla pro Kafkův návrh (1933).



Okouzlení futuristickou malířkou Růženou Zátkovou (1885–1923), Meštrovićovou důvěrnou společnicí v bouřlivých dobách 1. světové války, výrazně poznamenalo jeho soukromý život i tvorbu, zejména v paradigmatických dílech Vestálka (1917) a Mauzoleum rodiny Račićů (1920–1922).

Režie, kamera, střih: Vladimír Turner

Hrají: Ivan Meštrović: Kryštof Krhovják; Růžena Chvoščinská Zátková: Marie Švestková

Hudební produkce: Zemlinského kvarteto: František Souček, Petr Střížek – housle, Petr Holman – viola, Vladimír Fortin – violoncello

Hudba: Josip Štolcer Slavenski: Smyčcový kvartet č. 3

Grafika: Anymade Studio

Produkce: Oddělení komunikace, programů a ediční činnosti GHMP, Kristýna Černá